- Měla bych jíst víc zeleniny.
- Měla bych si opakovat francouzštinu, abych ji úplně nezapomněla.
- Měla bych s Rózou procvičovat logopedii.
- Měla bych otevřít ten podezřelý dopis z pojišťovny, který leží na poličce už dva dny.
- Měla bych dětem rozšiřovat obzory a nenechat je tolik koukat na televizi.
Ještě horší pak je varianta „měla bych konečně“, podtrhující fakt, že jde o činnost dlouho odkládanou:
- Měla bych konečně vyčistit troubu.
- Měla bych konečně zodpovědět těch asi sto dvacet mailů, které tlejí v mojí schránce.
- Měla bych konečně vyžehlit všechno prádlo, včetně těch kousků, které na dně koše na žehlení čekají už dlouhé měsíce.
Co vlastně znamená „měla bych“? Je to činnost, kterou nijak akutně vykonat nemusím a když ji neudělám, nejspíš se nestane nic strašného. A zároveň se mi do ní moc nechce. Ale cosi – něco jako nějaký neviditelný dozorce – mě přesto nabádá, abych to udělala. Když ho neposlechnu, nemůže mě sice nijak potrestat, ale prudí a brblá, že takhle to tedy daleko nedotáhnu.
Přála bych si toho dozorce umět vypnout a činnosti ze škatulky „měla bych“ přesunout pod hlavičku „musím“ (dopis z pojišťovny, logopedie) nebo „chci“ (francouzština). A na všechny, které se nevejdou tam ani tam, jednoduše zapomenout.
A měla bych přestat říkat „měla bych“. Tedy vlastně chci.