Jaké existují předpoklady ke správnému procesu sebeléčení. Proč je důležité přijmout fakt, že nemoci mají mentální příčinu a jakou roli hraje ochota změnit se. Když přijmu nemoc jako přítele, dám sebeléčení nový prostor.
Sebeléčení je velmi jemné a těžko postihnutelné slovy. Sebeléčení je podle mého názoru proces hluboké vnitřní proměny, kdy měníme vlastní staré
návyky, abychom mohli žít lepší život. Důležité však je dovolit samy sobě něco ve svém životě změnit. Sebeléčení probíhá nejprve na úrovni vědomí, pak na úrovni fyzické. Nejprve si uvědomujeme, co s námi není v pořádku, a teprve poté můžeme plně využít technik, které nám pomohou to změnit.
Při sebeléčení je ve hře mnoho faktorů. Vybrala jsem čtyři z nich, které hrají v celém procesu velmi důležitou roli:
- uvědomit si, že nemoce mají mentální příčinu
- přijmout zodpovědnost za svoje léčení
- ochota změnit se
- nebojovat s nemocí
Psychosomatika: mentální příčina nemocí
Lékařská věda dnes běžně uznává, že velké procento nemocí má psychosomatickou příčinu – například žaludeční vředy, problémy s trávením, inkontinence, bolestivá menstruace. Chceme-li se plně ponořit do procesu sebeléčení, je důležité přijmout, že příčina fyzického onemocnění může být na několika rovinách: duchovní, mentální, emocionální. Například vaše chřipka není způsobená jen tím, že okolo prošel kolega s rýmou, nebo rakovina prsu pouze tím, že ji měla matka. A je-li naším cílem sebevyléčení, jednoduše si připusťme možnost, že naše nemoci mají mentální příčinu, že tělo je s duší propojeno, nikoli od ní odděleno.
Přijetí zodpovědnosti za změnu
Přijmeme-li mentální stránku jako příčinu nemocí, otevíráme dveře změnám. Daleko lépe totiž přijmeme zodpovědnost za vlastní onemocnění i za jeho vyléčení. Je-li příčinou mojí nemoci kolega s rýmou nebo genetika, jak mohu přijmout zodpovědnost za vlastní nemoc? Nejde to. Tento postoj způsobí, že nad svým životem a zdravím nemám žádnou kontrolu a stávám se pak pouze obětí okolností. Vládu nad mým zdravím má právě kolega s rýmou nebo genetická výbava. Což vede k pasivitě a na mentální rovině pak cítím, že není možné s tím cokoli udělat. Nakonec tedy pro sebe nic nedělám, a ani nedělám to, co mi lékař doporučil.
Jde tedy o to, převzít zodpovědnost za to, že změnou postoje mohu napomoci procesu léčení. Převezmu-li zodpovědnost, pak mohu v sebeléčení pokračovat. Přijetí zodpovědnosti v tomto případě nijak nesouvisí s tím, že ke svým starostem přidám jednu další navíc, ale pouze o tom, že si dovolím bez výčitek a strachu být zodpovědná za svoje vlastní zdraví. Nejde o to cítit vinu za svoji nemoc, jen přijmout zodpovědnost za to, že něco na mentální úrovni způsobuje moji nemoc. Toto přijetí zodpovědnosti nám rozvazuje ruce a dává nám chuť a sílu něco změnit.
Být ochotná se změnit
Sebeléčení není proces, který proběhne během minuty, vyléčím si nemoc za pomocí jedné techniky a zase se vrátím do starých vyjetých kolejí. Sebeléčení funguje, pokud jsme ochotné se změnit. Ochotné změnit v životě něco, co nefungovalo, nesloužilo nám, nebo nám dokonce ubližovalo. Není nutné před započetím sebeléčení vědět, v čem se máme měnit, stačí pouze ochota to udělat. Nejsem-li ochotná se změnit, nebo bráním-li se změně ze strachu, pak můžu celý proces zastavit.
Nebojovat s nemocí
Ve své praxi jsem se setkala s mnoha lidmi, kteří bojovali s nemocí, snažili se ji zničit, odstranit, nebo šli jakýmkoli jiným způsobem proti nemoci. Bereme-li nemoc jako něco z venku, co na nás útočí a ničí naše tělo, a my se ji snažíme odstranit, byť přírodními léčivy, sebeléčení nefunguje. Onemocnění je dobré nejprve přijmout.
Autoři jako Dethlefsen, Dahlke, Tepperwein jdou v tomto předpokladu ještě dál a ve svých knihách tvrdí, že nemoc je sdělení nebo zpráva pro naše vědomí, že v našem těle je něco v nepořádku, že děláme něco, co jde proti našemu nejvyššímu dobru. Že jsme dříve neposlouchali jemné signály duše a ty se teď projevily jako nemoc.
Pokud se na nemoc díváme jako na zprávu o tom, že někde v našem životě děláme cosi, co jde proti nám, nedá se s nemocí bojovat. Pak je snadné přijmout nemoc jako přítele, který nám nese cennou informaci. Je-li nemoc přítel a já přijmu jeho sdělení, nemusím mít obavy o svoji budoucnost nebo obavy o to, zda-li se vyléčím. Nemoc mi předala svůj vzkaz, dokončila svůj úkol a dál už tu být nemusí.