Rozhovor s autorem knihy Život po životě psychiatrem Raymondem Moodym

21.07.2013 11:25

moody zivot po zivoteRozhovor Marka Ebena s americkým filozofem a psychiatrem Raymondem Moodym, autorem bestselleru Život po životě. Režie J. Hojtaš. Česká televize 2010

Co nás čeká po smrti - otázka, kterou si položil snad každý z nás. Lékař Raymond Moody se pokusil dát na ní odpověď - analyzoval vzpomínky lidí, kteří prošli klinickou smrtí, a došel k závěru, že jejich vjemy jsou velmi podobné a nejsou to halucinace. Pocity harmonie, cesta tunelem, opouštění vlastního těla a setkání se s dříve zemřelými přáteli.

Zážitky srovnával s popisem umírání i posmrtného života tak, jak o nich píše například Bible a Tibetská kniha mrtvých. A opět, jak uvádí, našel myšlenky, které se shodují. Došel k názoru, že když člověk umírá, přechází pouze z jednoho stavu bytí do druhého.

 

Čeho nejvíce litujeme před smrtí?

 
Žádná zmínka o sexu nebo bungee jumpingu. Paliativní sestra, která byla svědkem posledních dnů umírajících, hovoří o nejobvyklejších lítostech, které doprovázejí konec života. A na prvních místech, zejména mezi muži, je "Kéž bych tak tvrdě nepracoval".

Bronnie Wareová je australská sestra, která několik let poskytovala paliativní péči, při níž se starala o pacienty během posledních dvanácti týdnů jejich života. Zaznamenala své zkušenosti na blogu, který vyvolal takovou pozornost, že později napsala knihu s názvem The Top Five Regrets of the Dying (Pět nejčastějších politování umírajících).

Zde je těchto pět nejčastějších povzdechů:

1. Kéž bych měl odvahu žít skutečně podle sebe, ne podle toho, co ode mě očekávali druzí. To byl nejčastější povzdech vůbec. Když si lidé představí svůj život, uvědomí si, kolik snů zůstalo nesplněných. Většina si nesplnila ani polovinu z toho, co chtěla. Zdraví přináší svobodu, kterou si málokdo uvědomuje, dokud o zdraví nepřijde.

2. Přál bych si, abych tak tvrdě nepracoval. Všichni muži, o něž Wareová pečovala, vyjádřili tuto lítost. Přišli o mládí svých dětí a společnost svých partnerek. Ženy litují také, ale většinou byly ze starší generace, v níž nepatřily k živitelům rodiny.

3. Přál bych si, abych měl odvahu vyjádřit své city. Mnoho lidí své city potlačuje, aby udrželi smír s druhými. Ve výsledku z toho plyne nevalná existence, nikdy se nestanou těmi, jimiž by se mohli doopravdy stát. Řada nemocí souvisí s hořkostí a resentimentem, jež z toho plynou.

4. Přál bych si, abych zůstal v kontaktu se svými přáteli. Lidé si často neuvědomují výhody plynoucí z existence starých přátel až do posledních dnů a není vždy možné je v této době kontaktovat. Mnozí byli tak zaujati vlastními životy, že nechali stará přátelství stranou. A později litovali, že přátelství neposkytli čas a úsilí, které zasluhovalo.

5. Přál bych si, abych byl šťastnější. To je překvapivě časté. Mnozí si až do konce neuvědomují, že štěstí je volba. Zůstali připoutáni ke starým vzorcům chování a zvykům. Takzvané "pohodlí" familiarity překrylo jejich vlastní emoce i fyzický život. Obava ze změny je vedla k tomu aby předstírali sobě i druhým, že jsou spokojeni, zatímco hluboko uvnitř tomu tak nebylo.

Čeho zatím nejvíce litujete a čeho byste chtěli dosáhnout nebo co změnit, než zemřete?
Martina

Zdroj: https://citarny.cz/index.php/autori/rozhovory/3499-rozhovor-s-autorem-knihy-ivot-po-ivot-filozofem-a-psychiatrem-raymondem-moodym
Zdroj: https://citarny.cz/index.php/autori/rozhovory/3499-rozhovor-s-autorem-knihy-ivot-po-ivot-filozofem-a-psychiatrem-raymondem-moodym
Zdroj: https://citarny.cz/index.php/autori/rozhovory/3499-rozhovor-s-autorem-knihy-ivot-po-ivot-filozofem-a-psychiatrem-raymondem-moodym