Rodiče jsou vzorem

"Jsem ráda, ty můj kluku, že mi pomáháš nést ty těžké tašky s nákupem. Děláš to právě tak jako tatínek."

Měli bychom se jenom zkoumat, jestli jsme takovým vzorem, který lze následovat. Co svým životem dítěti vlastně ukazujeme? Co mu předvádíme svou vzájemnou komunikací? Když zjistíme ve svém chování nějakou chybu, musíme ji - pokud možno rychle - napravit, i kdyby se jednalo o tak nepatrnou maličkost, jako je například dloubání v nose. Pater Josef Kentenich, zakladatel schönstattského obrodného hnutí uvnitř katolické církve a velký pedagog, zavedl pojem "vychovaného vychovatele."

Aby se dítě naučit zacházet s úskalími, musí se umět orientovat podle rodičovského vzoru. Je jasné, že nemohou být dobrými rodiči ti, kteří podléhají strachu z chyb, a proto se snaží všem chybám vyhnout. Není tohle důvod k radosti a potvrzení pro všechny rodiče, kteří stále znovu narážejí na překážky? Ano, vy jste ti vhodní!

Samozřejmě že vzor nemůže být zaměřen na to, aby pouze demonstroval chyby. Jedná se tu spíše o smysl chyb. Takové jednání, které může dostat nějaký smysl, se tedy skládá z více částí.

Příklad:

* Otec oznámí dítěti a celé rodině svou chybu: "Dnes ráno jsem zaspal a nestihl zajít k pekaři. Mooje chyba."

* Oznámí následky své chyby: "Takže dneska nemáte k snídani ani chleba ani čerstvé rohlíky. Musíme se všichni spokojit se suchary."

* A zase situaci napraví: "Skutečně mě to mrzí. Ale zato se s vámi rozdělím o zvláštní sýr ze Švýcarska. Daroval mi ho můj kamarád před několika dny a celou tu dobu se na něj moc těším."

* A sdělí, že už see zase i přes svou chybu může mít rád: "Tak je to zase dobré. Teď mohu být zase se sebou spokojený."

Jiný příklad:

Matka dá malé dcerce v okamžité zlosti impulzivně pohlavek, protože dcerka na ni křičela, že je blbá. Vystrašená holčička od ní chce utéct. Matka ji zadrží, obrátí ji k sobě, vezme její obličej do rukou a řekne vážně: "S tím pohlavkem jsem udělala chybu. Mrzí mě to. Nechci, aby ses naučila druhé bít. Ukážu ti, jak se zlost vyjadřuje správně: Teď ti z očí do očí říkám, že jsme se na tebe moc zlobila, když jsi mi řekla takovou drzou nadávku. Ale i ty ses té drzosti dopustila proto, žes měla zlost. Udělej to tedy jako já, podívej se na mě a řekni: "mami, mám na tebe zlost !" A řekni mi taky proč. Protože jsem ti nedovolila zapnout televizi? Na tom zákazu trvám. Ale zlost si smíš vykřičet v mém náručí. A to tak dlouho, až se zase budeme mít rády. Až se zase budu moci mít ráda. A ty sebe taky.

Často poznáme chybu teprve po mnoha letech.

Nedávno u mě byli dlouholetí manželé Gerd a Marie, kteří pomýšleli na rozchod. Žili si každý po svém. Jejich dvě dospělé děti sice už odešly z domova, odpoutaly se, ale je zdánlivě. Vnitřně s řešením nemohly zcela souhlasit. Tím plánovaným rochodem se přece ztratí rodičovský dům. A jaký je to domov bez rodičů? Uspořádali jsme konfrontaci mezi Gerdem a Marií. Leželi přitom na matraci na boku, tváří v tvář. Nejdříve jsem vyvolala jejich vzpomínky na dřívější krásnou odbu, v níž byli ještě úžasně naladěni na stejnou vlnu. A to ještě i tehdy, když první zamilovanost odešla, protože se velmi radovali ze společného rodičovství. V té době se však projevilo také první napětí. Něžná Marie se najednou změnila v přísnou vychovatelku, vyprávěl Gerd. A Marie se zase obávala, že by ji Gerd mohl podvádět s jinou ženou. To už spolu mluvili jen o nejnutnějších věcech. Teprve za mého terapeutického moderování dostal každý z nich možnost říci, čím ho ten druhý zranil: Marie Gerda stále častěji kritizovala a Gerd se cítil jejími výčitkami ponižován, jak vyprávěl. Proto se stáhl do sebe. Marie se však bránila, že to samozřejěm myslela dobře. Je přece správné, když každý řekne, co mu vadí. To se konečně také naučila v jednom univerzitním kurzu pro veřejnost!

"A řekla jste mu také, čeho si u něho naopak ceníte?" zeptala jsem se.

"K tomu jsem se nikdy nedostala. Považovala jsem za správné říkat mu především, co mi vadí. Ale Gerd nikdy nezaujal stanovisko k mým výčitkám a jednoduše se mi vyhnul tím, že si sedl k počítači. Myslela jsem, že je pro mě správné, abych byla sama a vnitřně se zase vyrovnala ..."

"Omyl, milá Marie. Oba jste totiž udělali chybu, že jste se stáhli do sebe předtím, než se konflikt mohl vyřešit. Vytěsnili jste to nejdůležitější: lásku. Měli jste jeden druhému vyjít vstříc v dobrém, aby se vyrovnalo to špatné ve vašem vztahu. Jakápak překážka vám stále v cestě? Snad vlastní pýcha? Napravte to! Řekněte si teď ve vzájemné shodě, co na sobě navzájem oceňujete."

Tak jednoduchá byla náprava. Oba si své chyby odpustili. Podobný význam má i zpověď - člověk si uvědomí viny jejich vyznáním a lituje jich; následuje odpuštění a volnost.

Na závěr se přidaly děti těchto dvou. Poprvé po dlouhých letech viděly, jak se rodiče objímají. Láska, která na obou stranách nadlouho ustrnula, je zase spojila. Byla to nepopsatelná radost, která by bez předchozího klopýtnutí nebyla tak velká. Situace, kterou děti na závěr terapie zažily, jim dala nejlepší poučení pro dobu, kdy budou chtít založit vlastní rodinu.

Usmířenému manželskému páru jsem dala na cestu ještě jedno důležité doporučení. Aby se v žádném případě v minulých chybách "nevrtali." Moudré přísloví neříká zbytečně: "Čím víc v hnoji vrtáš, tím víc smrdí." Kdo se dívá pouze zpátky, tomu se může stát, že jeho pohled dopředu zeslábne. Nekonečné naříkání ve smyslu "kdybych byl býval ..." se točí stále dokola v bezvýchodném labyrintu. Češi říkávají: "Kdyby se z vody stalo pivo, nepotřebovali bychom pivovary." Řešení nelte hledat v minulosti, ale v přítomnosti a budoucnosti. K takovému postoji nepatří v žádném případě depresivní myšlení a agrese zaměřená proti sobě, ale ochota odpustit si chyby, žít nadějí a mít sami sebe rádi. A patří k němu samozřejmě i láska k našim bližním. Takže jsem těmto manželům poradila, aby se těšili z obnovené lásky, který tu existuje bez "když" a "ale".

Aby se vzájemně nově poznávali a aby společně plánovali budoucnost.

Stejně tolerantně, jako jsme ochotni odpouštět si vlastní chyby, bychom se měli dívat také na cyhyb bližního. Přitom se člověku otvírá zvláštní možnost, aby rostl nejen na vlastních chybám, ale také na chybách druhých. Zde cituji Eleonoru Rooseveltovou, bojovnici za lidská práva, diplomatku a manželku prezidenta Spojených států Franklina Roosevelta: "Uč se z chyb druhých, neboť ty sám nebudeš žít dostatečně dlouho, abys je všechny udělal sám."

Kniha I rodiče by měli dělat chyby, Jiřina Prekopová

Pokud se Vám tento článek líbí, klikněte na „To se mi líbí“ nebo jej sdílejte se svými přáteli.

S láskou Margarita